Hospitalizace?

Pondělí v 18:07 | mortem |  about me
Ahoj.
Už uplynul nějaký ten pátek od doby, co jsem ti o sobě dala vědět. Vím, že to asi kamarádi dělat nemají, ale jsme my vůbec kamarádi? Já moc kamarádů nemám, tak si nejsem jistá, jak to vlastně chodí. Ač je to k podivení, stále trčím na této planetě a existence některých (většiny) lidí mi nedává spát. Jsem dost chápavý člověk, ale prostě mi neleze do mozku, co tu určití jedinci dělají a jak mají tento svět posunout k lepším zítřkům. Protože momentálně vidím jenom svět v plamenech, kde se roztékáte jako zapálená svíčka.

Jak jsem řekla.. Už je to nějaká doba, co jsem o sobě dala vědět. Za tu dobu se stalo mnoho věcí. Pořádně nevím, za kterého konce začít, nebo to vzít na přeskáčku jako tvůrci filmů Star Wars? Asi prostě někde začnu.







Je to tady. Každého jednou čeká ten okamžik, kdy se bude konečně moc zlít jako prase a to legálně. Ne, že bych to já chtěla udělat. Osmnácté narozeniny mi klepou na dveře a já se pořád cítím jako malé děcko. Nejsem schopná se o sebe postarat a moje existence přežívá jen díky pár jedincům a lékům, které beru. Takhle hezky na čas mi přišla kniha Dospělost je mýtus a myslím si, že něco na tom bude.
Protože já rozhodně dospělá nejsem a nejsem si schopná představit, kdy vůbec budu.

Škola mi dává dost zabrat. Hlavně ty dny, kdy máme do 16:05. To jsou dny, kdy mám chuť si skočit z mostu, protože pak musím jít domů a učit se na nějaký test. A fakt se přemáhám, abych si ten most nenašla.

"Sbohem sledování seriálů."
"Sbohem volný čase."
"Sbohem svobodný živote."

Dělá mi to opravdový problém a dost mě děsí i představa toho, že tu školu nemusím dodělat. Byla mi diagnostikována hraniční porucha a když jsem si četla články o hraničářích, tak někde psali, že nedokončí vzdělání. Já vím, že se nemá věřit všemu, co je na internetu, ale prostě mě ta představa děsí. CO POTOM BUDU DĚLAT? Já nebudu schopná chodit ani do práce. Nevím, jakou práci bych chtěla dělat. A co když tu školu vážně nedodělám? Skoro každý den nad tím brečím. Že tam zase musím. Vyčerpává mě to a dává mi to dost zabrat.
Tenhle týden bych měla být hospitalizována. No.. Jsem zvědavá, jaké to bude. Mám z toho dost obavy, ale... No.. Budu se snažit psát a to mi připomíná, že bych si měla stáhnout seriály. Snad mi povolí notebook. S přítelem teď sledujeme Breaking Bad. Je to vážně super seriál a je tam hezky vidět, jak určité situace člověka mění. Takže pokud jsi to neviděl, tak se na to podívej. První díl mě moc nenadchl, ale zbytek série je super. Hlavně potom ta druhá.

Začala jsem hrát hry. Teď momentálně Revelation Online. Je to celkem hezky udělané.

Taky se snažím omezit v mém životě lidi, kteří mi akorát přitěžují. Je to dost těžké, ale je mi bez nich asi lépe. Tak mi drž palce? Jo.. Asi ano... Zbytek informací si nechám zatím pro sebe. Možná někdy jindy. Nemusíš o mně vědět úplně vše.
 

Činy jsou mocnější než slova

12. září 2017 v 20:03 | mortem |  other
Každý určitě zná člověka, který mu slibuje hory doly, ale ve skutečnosti nehne ani prstem. Někdy se stane, že člověk jednoduše zapomene nebo nestíhá a to je úplně v pořádku. Jindy to v pořádku být ovšem nemusí. Proč? A jaký důvod toho, že člověk používá slova místo činů? Na to vám postupně odpovím.

Slova jsou důležitá a jsou základem tvorby různých vztahů. Je hezké, když vám třeba vaše polovička říká, jak vás vezme na Havajské ostrovy, do Norska, nebo do Číny. Že vám koupí květinu, nebo že si zlepší vztah s vaší rodinou. Krásně se takové věci poslouchají a ve vás to může vyvolávat hezké pocity, ale je důležité takové věci brát s nadhledem. Většina z toho se nikdy nemusí stát. Proč nemusí být v pořádku, když toho člověk namluví více, než toho udělá? Je známo, že u lidí platí většinou to, že když člověk všude rozpěvuje, jak udělá tohle a támto, ve skutečnosti už potom nemá potřebu to udělat a nikdy se k tomu nemusí dobrat. Člověk už nemá potom moc nutkání se překonávat. Je to vlastně druh takového lhaní a lhaní není pro žádný vztah dobré. Představte si situaci, kdy přijdete domů z práce a všude kolem vás je prach, smrdí odpadky a je neumyté nádobí. Nehledě na to, že kocour se vám počůral do postele. Pak za vámi přijde manžel a řekne, jak chtěl pouklízet, než přijdete domů, ale v televizi zrovna začali dávat fotbal, nebo musel dohrát toho nového Zaklínače. Většinou to řekne jenom tak, aby vás trochu obměkčil a nebyly jste na něj naštvané, že vlastně za celý den nic neudělal.

Důvody toho, proč člověk používá slova místo činů, mohou být různé. Nejčastějším je však lenost, kterou jsme si předvedli již v uvedeném příkladě. Co to ale vlastně ta lenost je? "Lenost je označení pro duchovní apatii či neochotu k jednání plynoucí z nedostatku motivace jednat. Lenost je opakem činorodosti. Lenivý člověk nevyužívá potenciál svých schopností, není ochotný jednat nebo se starat.", píše Wikipedie. Rozhodně to není jedna z nejlepších lidských vlastností a mělo by se s ní něco dělat. Tím, že vám bude člověk říkat, jak chtěl něco udělat, se jen snaží o to, abyste s tím nic udělat nechtěli. Aby jste to nechali být a to je špatně. Protože když mu to projde jednou, bude si myslet, že to může opakovat stále.

Bligrdzwa

30. srpna 2017 v 0:00 | mortem |  about me
Leží rozvalená na koberci a kouká do stropu. Najednou se nad ní objeví z prvu nejasná postava.
"Co to děláš?" pozvedne obočí.
"..."
"Morty?.." lehce do ní šťouchne nohou.
"..umírám.." vyjde z ní zvuk, jako kdyby její tělo právě opustil duch.
"Ale nekecej blbosti a vstávej. Chtěla jsi napsat článek," chytne jí za ruku a posadí ji.
"..už letím..." zase sebou plácne na zem.
"Tebe to stále hlodá, že?"
"Jo.. " vyjde z ní lehký sten a rozvzlyká se. "Všechno je na hovno,.. " slzy se jí kutálí z očí. Ani si je nezvládne otřít.

 


Srandacviky

27. srpna 2017 v 0:17 | mortem |  about me
Je to už pár dní, co jsem začala cvičit. Nechtěla jsem to nikde moc šířit, protože jak se známe.. Když něco řekneme, že to uděláme... Nikdy to neuděláme. A já jsem líné prase a cvičení mi nikdy moc dlouho nevydrželo. Jak jsem začala brát ty antipsychotika, tak jsem začala přibírat na váze. Né.. že bych byla tlustá. Vážila jsem normálně 43 kilo a nikdy to nebylo víc jak 44. Prostě krásná štíhlá linie, kterou jsem si udržovala asi jako bezdomovec peníze (takže vůbec).

"Máš zvláštní humor," povídá její druhá polovička.
"Jak zvláštní?" nechápaje se Morty poškrábe na čele.
"Takový drsný, suchý.. ne všichni by jej museli chápat."
"A není to jedno. Píši to kvůli sobě.. A poslední dobou si všímám, že mě u psaní neustále přerušuješ," zamračí se na ní.
"Ráda se do tvých článků zapojuji," pokrčí rameny.
"Ach jo..." povzdechne si.
"Tak tedy pokračuj."


Výletníci #1 | Orlické hory | Den 4.

9. srpna 2017 v 14:32 | mortem |  travel
Omlouvám se za pozdní přidání. Mám to tu rozepsané už od soboty, ale nějak jsem se trápila s notebookem a neměla chuť psát.. Tak to přidávám až teď.. Ještě část dne chybí, ale nemohu nahrát fotky, tak to bude jednoduše bez toho.

"No pááááni.. Ddeska si někdo přivstal.. To je rekord.." tleská jí její druhé já.

"Ano.. O celou hodinku dříve. " vycení zuby a pochlubí se.
"Páni.. A cenu za brzké vstávání nechceš?" nadzvedne obočí a založí si ruce na prsou.
Zamračí se na ní: "A zmrzlinový pohár k tomu."

Jak vidíš, tak se mi dnes podařilo z pelechu vstát o hodinku dřív. No... Nebylo to tak úplně dobrovolné. Hezky jsem si objímala peřinku a přítel mi jí začal rvát z mých ručiček. Hodí na něj naštvaný pohled a zabrblá: "Tohle ti vrátím." Nu.. Dlouho jsem nekoukala na Dextera, protože se to promítnulo do mého snu, kde tam zabíjel lidi v jakémsi apokalyptickém světě. Celkem fajn sen to byl. Jeden z těch normálnějších.

Výletníci #1 | Orlické hory | Den 3.

4. srpna 2017 v 21:35 | mortem |  travel
Tak jsem spala zase až do půl dvanácté. I když se mě přítel snažil z postele vykopat mnohem dřív. To je tou nespavostí. Neusnu dřív než po dvanácté, což je dost smutné.. a taky je to pěkně na nic.

"Co se stalo dnes nového?"
"Vždyť ty to víš.."
"Ale on to neví.."
"Však už jdu na to, tak mi zase nelez do řeči.."

Výletníci #1 | Orlické hory | Den 2.

3. srpna 2017 v 22:45 | mortem |  travel
Dnešek byl vcelku produktivní. Sice jsem spala do oběda a nevytáhla čumák z nory,
ale...
Ale...!
ALE!
Upravila jsem pár fotek opět ve své skvělé Lightroomce. Tentokrát to byly fotky nějakého random asiata u zdi Johna Lennona. Však to znáš. Děláš, že fotíš zeď, ale očividně ne tak nenápadně a pak začne pózovat do tvého foťáku místo do mobilu svého kamaráda asiata, kterého jsi fotil před ním. Všimla jsem si, že stačí mít foťák v ruce, abys vypadal... jakože víš, co děláš.. Dobře.. Kecám.. Tohle mi řekl přítel.

Po včerejším půlnočním koupání, kdy mi byla strašlivá zima a neviděla jsem do bazénu.. (aneb moje paranoia, že tam něco bude..) jsem na dnešní koupání nějak nenašla čas. Heh.. Což mi ani nějak nevadilo, protože mě poslintalo malé dítě, a tak jsem umytá na další dva týdny.

Výletníci #1 | Orlické hory | Den 1.

2. srpna 2017 v 23:20 | mortem |  travel
Naše cesta započala v Praze. Protože jako všechny cesty vedou do Říma, u nás vedou všechny cesty do Prahy. Na hlavním nádraží jsme se ocitli dříve, než bylo v plánu, a tak jsme chvilku poseděli před Sephorou (která je mimochodem dost drahá a všechno seženete o polovinu levněji na ebayi). Hned naproti nám bylo Tchibo a já dostala chuť na kafe (neptej se mě proč, prostě mám kafe ráda.. jako upír krev..). Ovšem kdo by si to pomyslel, že v Tchibu na hlaváku nedělají kávu? Takže naše cesta za kávou nekončila. Šli jsme do nějakého jiného (pěkně předraženého) krámu a tam jsem si dala ledovou oříškovou kávu, která byla moc dobrá a já mohla tak ukojit své vnitřní tužby. Ovšem devadesát korun za kafe je až nekřesťanské a myslím, že jako socka příště skončím u automatu, kde se koupím horkou za dvacet korun a nechám jí vychladnout. Alespoň si budu moct k rohlíkům koupit i máslo.


Ano.. vím, že jsem použila tenhle obrázek dvakrát za sebou.

Blábol za Blábolem

1. srpna 2017 v 19:39 | mortem |  photos
Vzhledem k nedávným událostem, které mě donutily si založit nový blog.. (nedokázala jsem se přihlásit na tento..) Jsem se rozhodla založit nový na bloggeru. Potom se ale ukázalo, že v mor_tem není podtržítko ale pomlčka. Celý problém s přihlášením se tak nakonec vyřešil. Na Blogspotu mi vůbec nevyhovuje, jak to funguje s komunitou těch lidí. Nikde nevidím, kdo přidal co nového a to mě strašně štve. Už několikrát jsem se snažila z blog.cz přesunout tam, ale vždy mě to přivedlo zpět..

Počet mých kamarádů je asi takový.. jako teplota na severním pólu, tak se ze svého života vypisuji na internet.

"Dobrý nemusíš se představovat.. Je to hrozné, raději by ses měla vrhnout k tématům .." , promlouvá mé druhé já.
"Myslela jsem, že na začátek by bylo fajn to trošku představit.. Představit sebe.., ne?"
"Fajn... Ale rychle.."
"Jo..."

Takže zpět ke psaní.
Už delší dobu jsem na blog nepsala, a tak se mi naschromáždilo pár novinek, o které se potřebuji s někým podělit.

kldm dfmkbd

31. května 2017 v 22:45 | mortem |  about me
První, co mě napadne, je, jak může čas utíkat, když nemá nohy?.. Asi je hloupost se nad něčím takovým zamýšlet.

Stejně jako můj čas.. běží i ten tvůj.. A stejně tak.. uběhl čas od doby, co jsem sem napsala, a tak se mi tu kupí různé historky a já to z jedné hromádky s nápisem "O tom napiš" dávám na druhou "Napsala jsem o tom".. ovšem jsou vedle sebe a někdy se to poplete a já o některé věci omylem udělám další zmíňku.


Nevím, jestli o tom víš, ale mám zase modrou hlavu.. tudíž hodně zničené vlasy a snažím se na to teď patlat kde co.. Dávám těm vlasům dost zabrat, ale myslím, že teď budu zase chvíli s modrou hlavou... alespoň není paranoia, že na mě všichni koukají. Když jsme už u toho psychického stavu, tak jsem šla pozdě na sezení s psychiatrem, celá vynervovaná, že mě už nevezmou, že nebudu mít nové léky, protože tamty jsem musela vysadit kvůli stuhlosti prstů (že jsem ani na mobilu psát pomalu nemohla), nesoustředěnosti, ospalosti, neklidu a ubíhání myšlenek úplně "zahumna"... a brala jsem jen tu svou lyricu.. No v čekárně vedro, skvělé problikávající světlo a hromada divných lidí na jednom místě.. Kousala jsem si nehty pomalu i na nohou z těch nervů a přemýšlela nad tím, jak se zabít.. do toho mi tam hrál Dj Sluchátka od pána Piju víno z flašky od CocaColy na druhé straně místnosti.







Další s energiťákem tam pořád bubnoval prsty o něco.. chlap, který tam byl pravděpodobně s mámou a na něčem ujížděl, protože byl nervní, nedokázal nikde pořádně sedět, smál se a pak zase ne.. tvrdil, jak tam ty dveře vyrazí... No nakonec mě vzali. Všem to posunulo trochu čas, a tak si tam mohli nervně dělat všechno tohle stále dokolečka cca půl hodiny.. Dostala jsem antidepresiva Debilní název, který si nedovedu zapamatovat a antipsychotika Ještě debilnější název, který si nedovedu zapamatovat.. V každém případě.... Lépe mi není, ale spinkám jak zabitá.. a to je fajn.. a dovedu se soustředit a psát na mobilu.. což je taky fajn. Halucinace mám stále.. takže ještě.. je kam se posouvat.



Chtěla jsem napsat ještě o něčem....
ale nemohu si to...
vybavit...



Dostali jsme dnes ve škole čipy... kterými si tam budeme otevírat.. přesně od zítra. Jsou takové... zvláštní.. svítivě zelené.. nevím, jestli se mi líbí, nebo ne.. a teď jsem si všimla krve, která je na plakátu s Jokerem... asi před rokem jsem tam rozplácla komára a stále to tam je...
Vyznamenání tenhle rok asi nebude..


Kam dál

Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.