NIC

7. listopadu 2019 v 20:44 | mortem |  about me
Vždy si říkám, že už to je dobrý a je mi vlastně celkem fajn... A vždy s něčím takovým nakonec přijde něco, co mi plivne do tváře, vlepí takovou, že si z toho lehnu a ještě mám pocit, že si kopne a vysměje se mi... Mrzí mě, že jsem tak naivní.. Pořád tak nějak předpokládám, že když jsem k někomu upřímná, tak bude i on upřímný ke mně.. Ještě u člověka, co není schopný být upřímný i k těm nejbližším... No.. Moje chyba.. Nemám být tak hloupá... Ani nevím, co mě mrzí víc... Jestli to, že ten člověk ve stejné době, co začal píchat se mnou... začal píchat i jinou... Jestli to, že mě měl za úplnou píču.... Jestli to, že jsem byla zaláskovaná a měla jsem za to, že i on to vídí i trochu jinak..než jen sex... Nebo jestli to, že od samého začátku věděl, že jsem na tom psychicky blbě a i tak si řekl, že mu jedna milenka nestačí a tak to zkusí ještě na tuhle, protože pravděpodobně bude snadný cíl... Anebo to, že to už od začátku byla lež... a teď tu jsem po roce a půl... a teprve teď se to dozvím... A mrzí mě to.. Protože jsem mu věřila i přes to... že jsem věděla, jaký je... A teď nevím, co vše z toho byly lži a co ne.. protože... jak věřit něčemu co už začalo jako lež? Jediné co se mi chce, je brečet a něco si udělat... A nevím, co s tím mám dělat... Všichni o něm pořád tvrdili, že to je arogantní debil a já se je snažila přesvědčit, že špatný není... A to to tvrdila i ta, se kterou píchal... Paradoxně... No.. Podívejme se... Ona to rozšířila dál tu informaci a já... Já ne... No.. Jsem blbá, co?
 

Plané naděje

7. srpna 2019 v 21:04 | mortem
Od posledního článku se toho hodně událo.
Odmaturovala jsem na první pokus (i když to byl celkem porod pro mojí psychiku). Jsem přijatá na vysokou a bydlím s přítelem víc jak 2 dny v týdnu. Vím, že to je dlouho a dlouho jsem přemýšlela, že něco napíšu. Jenže brečet stále nad stejnými věcmi nikoho nebaví číst a já vlastně ani nechci psát neustále to samé dokola. Co mě přivedlo k napsání tohoto článku je vlastně celkem prostá věc. Člověk, kterého jsem brala jako dobrého přítele..mě ve svém životě nechce a mě to hodně mrzí..

Všechno to začalo, když mi bylo čtrnáct. Pořádala jsem s kamarádkou u nás ve městě otaku sraz a ta holčina tam byla... Zaujala mě hned na první pohled a ano.. Hodně se mi líbila. Jenže měla přítelkyni. I tak jsem se s ní chtěla bavit, a tak jsem si ji našla na facebooku, přidala si jí a abych začala konverzaci, tak jsem se ptala na školu, na kterou chodila (já se na tu školu chtěla hlásit, tak se mi hodily informace). Začaly jsme se hodně bavit a já se do ní zamilovala. Viděla jsem, jak je šťastná se svou přítelkyní a nechtěla jsem jí to ničit. Nedovedla jsem si představit, jak by bez ní fungovala a já bych jí asi nikdy nemohla dát to, co ona měla... Držela jsem to v sobě. A nemyslím pár dní, ale několik let. Když se ty dvě rozešly, tak jsem už ani nějak nedoufala, že by mě někdy brala jinak. A držela jsem to v sobě dál. Bylo to dost na hovno, ale tak... Nikdo se se mnou tolik nikdy nebavil a já to prostě něchtěla zničit.

Jednoho dne jsem jí řekla, že dost uvažuji o sebevraždě (nebo spíš, že už to mám do detailu vymyšlené).. Bylo toho hodně a bylo to chvilku před mou hospitalizací. Vyptávala jsem se, jaké to je v léčebně a pak mi napsala, že mi nikdy neměla v plánu tohle říkat, ale má mě moc ráda a vždy jí na čase stráveném se mnou záleželo víc, než když byla se svou bývalou přítelkyní. A tím přiložila zase polénko do toho pitomého ohně a zase jsem spadla do toho, jak moc jsem jí měla ráda. Já se jí přiznala, jak jsem to viděla já a zkusily jsme to dát dohromady. Netlačila jsem na ní... Neměla ráda své tělo, a já čekala, než mě ona vezme za ruku, nebo mi dá pusu. Hodně mi na tom záleželo.. Jediné, co jsem jí vyčítala bylo, že mi nebyla schopná odepsat na zprávu, ale přidat něco na instagram nebyl problém. A to mě sralo vždy.

Já nevím, jestli to bylo vážně se mnou tak špatné, ale nakonec to ukončila. Řekla, že není připravená na vztah a že až bude, tak to můžeme zkusit znovu a říkala mi to pořád. Neustále to opakovala... až z ní vylezlo, že to se mnou v plánu zkusit nemá. A potřebuje prostě něco jiného... Dala mi naději a pak jí zadupala pěkně hluboko do země... Tehdy jsem napsala, že bude prostě lepší se nebavit.
Potřebovala jsem čas na to... abych se mohla dát do pořádku a byla se s ní schopná pozdeji bavit.

Když jsem byla hospitalizovaná... Popravdě si už nepamatuji, jak přesně jsem to napsala... Možná to vyznělo ošklivě.. Ono.. co si budeme.. Stále jsem byla naštvaná.. a mrzelo mě to... Ale co jsem tam napsala určitě, tak bylo, že jsem v léčebně a byla bych ráda, kdyby se za mnou přišla podívat... Na to mi přišla zpráva, že je jí to líto, ale že už mě ve svém životě nechce a že si našla (v podstatě něco jako lepší) kamarády. A tehdy jsem se vážně rozbrečela. Protože mi prostě přišlo, že jsem vážně na hovno kamarádka... Strašně to bolelo.. Víc, než když ukončila ten vztah..

Ozvala jsem se jí až po půl roce a víc... S tím, že mě to mrzí, že se omlouvám (i když jsem si nemyslela, že jsem udělala něco špatného..) a že jsme se bavily tak dlouho a přijde mi jako škoda to prostě kvůli tomu zahodit. Že je to super člověk, kterého chci ve svém životě.
Nevím, co tak hrozného jsem jí provedla, ale prostě.. stále jsem měla za to, že ona je ta, co by se měla omluvit.
Na to mi napsala, že mi dávno odpustila a ráda se se mnou bude bavit... a že je ráda, že jsem jí to tak napsala...

Když jsem u ní byla na dalším tetování, tak jsem se bavily... Vše bylo v pohodě... Nebylo to jako dřív a ani jsem to nečekala, ale bavily jsme se... A pak to přišlo. Třičtvrtě roku jsem se jí snažila dostat ven... Ona to vždy odignorovala... Brala jsem to tak, že má prostě jen hodně práce.. Chápala jsem to.. I když mi pak přítel říkal, ať na to kašlu, že kdyby chtěla, tak se prostě ozve... A měl pravdu, jenže já tomu prostě věřit nechtěla...

Napsala mi zprávu. Omluvila se, že mi dala falešné naděje na přátelství, ale že ona se bavit nechce a bude to asi lepší i pro mě. Prý to pro ní bylo špatné období a když jí napíšu, tak se jí to vše připomene a ona to chce mít prostě za sebou...

Víš... Nejvíc mě mrzí to, že si myslíš, že člověk je nějaký a pak zjistíš, že je jiný.... a že ani není schopný si připustit, že i on mohl udělat chybu... a ani není schopný se za ní omluvit... ubíjelo mě to celou dobu, ale chtěla jsem se vážně hodně bavit... a teď vidím, že... o to vlastně nikdy asi tolik nestála.. A co je ještě debilní, že to není poprvé, co mi dala nějaké plané naděje... Nejdřív na vztah... když to bylo skoro za mnou... a pak na přátelství... A já jí vždy tolik důvěřovala. Ona není schopná prostě napsat, že se mi omlouvá.. že ve mě vyvolala zase city .. ale že to nebylo ono a je jí líto, když se z toho budu znovu dostávat...

Omlouvám se, za to, jak je to napsané, ale nemám na to to nějak opravovat...

Shluk myšlenek

23. ledna 2019 v 20:22 | mortem |  about me
Stále nějak přemýšlím... Jestli to má cenu... Chvilku je mi fajn a jsem plná naděje jak malé dítě.. dokonce se chovám i jako malé dítě... A pak se proberu, když se topím a všechen stres mě tahá dolů... A vidím jen prázdno... spíš tmu řekla bych a v té nevidím nic.. Žádnou cestu ven... Cítím osamělost i mezi lidmi... Nikdo mě nebere jako kamarádku na prvním místě... Spíš jen záloha... Když tu zrovna nikdo není.. Nikdo se se mnou nechce moc bavit.. ani se nedivím... Snažím se volat o pomoc z té tmy... ale marně.. Nikdo nic neslyší... A i kdyby, tak mi není schopen pomoct.. Jen já...

Těžce prokrastinuji... Těžce dýchám.. těžce se s někým bavím, když se má nálada mění každou chvilku... Přijde mi, že lidi se ke mně chovají dobře jen z lítosti... A já už nevím, co mám dělat... Nejsem schopná se učit... protože pak vidím, jak špatně na tom jsem a jak jsem hloupá... já nevím, jak chci odmaturovat... nevím, jak chci udělat vysokou školu.. V téhle škole mě to už štve... Naše choreografka na maturitní ples, která se chová hodně arogantně... řešení věcí kolem maturitního plesu... tolik štvaní kvůli jednomu večeru.... nemám na to nervy... chce se mi křičet..
chce se mi brečet..
ale je mi to k ničemu... Nejsem guru, abych někomu změnila myšlení.. Každý si stejně bude myslet, co chce.. není mi to jedno.. ale nic s tím neudělám...

Přijde mi, že se se mnou poslední dobou bavil zase jeden bývalý kamarád... a já nevím.. co se stalo... Něco se stalo... Ale nevím, nevím jak mu mohu pomoci... ale když padáš, tak mu je k hovnu, když jej chytneš.. pak oba letíte vedle sebe..

neodpovídá...
nikdo mi neodpovídá... vždy si to jen každý přečte a vesele to ignoruje dál...

Pořád jen doufám, jestli se někdo ozve..
A tak jen pláču schoulená do klubíčka..
 


NERECENZE: Incredibles 2

10. srpna 2018 v 18:36 | mortem |  nerecenze
Vzhledem k tomu, že jsem velice produktivní člověk, dnešní den jsem téměř celý prospala. V pět hodin jsem se probudila a dopadlo na mě to, že nemám co dělat a aby se neřeklo, vytahlajsem svého přítele do kina. Přemlouvání mi trvalo asi hodinu a prolila jsem i své slzy, protože mě přítel lechtal na mém majestátním zadku. Já jsem obrovský fanda animovaných filmů a když jsem zjistila, že dávají asi tak po čtrnácti letech Incredibles 2, moje dětské já se probudilo a prostě to muselo vidět za každou cenu. Tak jsme se s přítelem vydali na dobrodružnou cestu autem na Chodov. Samozřejmě nesmělo chybět jeho stěžování si na to, že nezaparkuje před bytem a budeme to muset objíždět jako tupci, abychom našli nějaké vhodné parkovací místo. Pražský život je prostě nádhera.










V kině bylo kupodivu více dospelých jak dětí, ale když dávají další film něčeho, co jste sledovali jako mlaďoši, než jste začaly chápat takové ty rodičovské vtípky, tak to nakonec smysl dává. Varuji vás, že během filmu několikrát změníte své rozhodnutí o pořízovaní si rodiny (hlavně dětí).

Jak jsem již psala, jedná se o animovaný film, který navazuje na původní Incredibles z roku 2004. Fanoušci se tedy mohli dočkat, i když tomu sami nevěřili a málem čekáním seschli. V hlavní roli je naše oblíbená rodinka se superschopnostmi, která se dostane do maléru hned na začátku filmu díky padouchovi, který si říká Underminer, a je zatčena. Z nějakého důvodu byl vydán skvělý zákon, kdy lidé nesmí své superschopnosti používat, protože tak nadělají více škody, než užitku. Celý život tak musí svůj potenciál skrývat a neštěstí je dovede k žití v motelu. Co by to ale bylo za film, kdyby se neobjevil nějaký zázrak ses*án přímo z Ježíšova svatého zadku. Naši rodinku si vezme pod svá ochraná křídla chlap s hlasem Saula Goodmana, kterého svět nikdy dřív neviděl, ale teď tam je i se svou chytrou sestrou Evelyn a snaží se změnit zákon, který je podle nich chybou a lidem pouze škodí. Mamka Elasticgirl je tedy přemluvena boháčem, aby se zlem bojovala na veřejnosti a lidé si jejich dobrých skutků všimli. Musí však opustit rodinu a nechat manžela, aby se postaral o jejich tři děti. Dospívající dívku Violet, která prochází pubertou a jejímu napadnikovi vymazali omylem celou paměť na ni, takže je na celý svět naštvaná. Jejího mladšího bratra Dashe, který má problémy s matematikou a o nejmladšího syna Jack-Jacka, který právě objevuje jeho ohromné schopnosti a chová se jako opravdová zbraň hromadného ničení. Na otce toho je hodně a své ženě závidí, že se může promenádovat jako práva superhrdinka.
Od našeho důvěrného kamaráda Underminera aka Krtka odvede pozornost nový padouch Screenslaver, který své oběti hypnotizuje pomocí obrazovek a Elasticgirl se též neubrání.

Vzhledem k tomu, že film je určen pro děti, není divu, že vše dopadne nakonec dobře. Rodiče o zábavu též nepřijdou. Film bych ocenila již o pár let dříve, ale myslím si, že byl hezky zpracován, takže se čekání vyplatilo. Co mi ale vrtá ještě stále hlavou... Kam se sakra poděl slavný Underminer ze začátku filmu? Ukradl snad peníze, změnil svou identitu a postavil si luxusní noru někde pod zemí? Podle všeho nevěděli, jak je dostat do dalšího problému, a tak využili tvůrci jeho postavy. Třeba se o něm dozvíme víc za dalších čtrnáct let...



Štěstí? Co to je?

10. května 2018 v 19:57 | mortem |  about me
"Viki."
"No tak.. Promluv."
"Viki!"
"Tohle už opravdu není vtipné."
"Viki?" drží se za spánky a snaží se probudit ten hlásek v její hlavě, který jí celou dobu doprovázel.
"Tohle přeci nemůže být konec," přitáhne si kolena k bradě a položí na ně čelo.



Možná to je bez loučení lehčí? Alespoň pro jednoho, ale pro kterého? Nebo pro oba? Je to celkem smutné. Člověk si přijde sám, i když je mezi lidmi.

Může být obdivuhodný i zdánlivě obyčejný život?

25. dubna 2018 v 16:49 | mortem |  other
Vždy vidíme v televizi, jak lidé jezdí pomáhat do Ugandy nebo nějaké jiné Africké země. Vlastně mohou jezdit pomáhat při potopách, při čištění ropných skvrn v moři, při hurikánech a dalších katastrofách, které nemusí být přírodního rázu. Mnoho z nás určitě takové lidi vidělo a já věřím, že jste je obdivovali. Otázkou ale je, zda může být i obyčejný život obdivuhodný? A co vůbec slovo "obdivuhodný" znamená?

Nejprve se vrhnu na rozebrání slova "obdivuhodný", které se skládá ze dvou slov "obdiv" a "hodný". Obdiv propuká většinou u lidí, kteří si nic takového nedokázali ani představit jako například v umění, kdy lidé obdivují obrazy v galeriích, nebo slavné spisovatele při četbě jejich děl. Slovo "obdivuhodný" se dá převrátit na "hodný obdivu". A teď už nezbývá, než se zamyslet nad tím, co je opravdu hodno obdivu.

Je lehké obdivovat někoho, kdo je známý a koho lidé obdivují po celém světě. Zamysleli jste se ale někdy, jestli je obdivuhodné i něco obyčejného kolem vás? Já nad tím přemýšlím opravdu často a vlastně bych to přirovnala k uměleckému směru, kterému se přezdívá "dekadence". Pro ty z vás, kteří tento směr neznají, nebo si nepamatují, tak se jedná o směr, kdy umělci hledají krásu v ošklivostech a někdy se v nich i hodně vyžívají. Například Charles Baudelaire, známý francouzský básník, byl jeden z představitelů dekadence. V tomto případě hledáme obdivuhodnost v obyčejných věcech.

Vezměme si například takovou kliku. Všichni ji používáme dennodenně. A teď si popravdě řekněte, jestli byste takovou kliku dokázali sestrojit. Některým lidem to bude připadat banální a to taky je. V dnešní době nám to může připadat všední, protože máme přístup ke spoustě informacím, ale dřív si mohli nechat zdát o tom, aby jim nenasněžilo do jeskyně.

Každý máme svůj život a někdy by si obdiv měli zasloužit lidé, kteří jej nemají. Jako příklad mohu dát ženu, která chodí s mužem a ten jí bije. Nechová se k ní hezky a jednoho dne se s ní vyspí proti její vůli. Ta žena otěhotní a i když je to dítě od muže, kterého nenávidí kvůli tomu, co jí provedl, dítě si ponechá a s láskou se o něj postará. Není to úplně obyčejný život, ale myslím si, že na světě je takových žen mnoho. Nemusí to být ani znásilnění. Chlap může utéct hned, co mu řekne, že je těhotná. Takové věci se ve světě stávají bohužel často a i když si nechceme připustit, že je to všední, tak to všední je.

Je jednoduché obdivovat někoho, kdo je slavný, ale obdivovat někoho o kom svět neví, to připadá obdivuhodné mně.

Proklatý papírek

23. dubna 2018 v 21:44 | mortem |  about me
Tak jo... Je to pár dní, co proběhla jistá událost. Tato událost ve mně vyvolala spoustu otázek, na které odpověď bohužel neznám a vlastně se modlím, aby se to opravdu nestalo. Že je to pouze výtvor mé halucinogenní fantazie.
ALE ONO NE!
V minulém článku jsem psala, jak se už ničemu nedivím, ale zase mi přilétla facka, že jsem se z toho musela sbírat ze země.... Povím Ti jeden příběh, tak se pohodlně usaď a raději nic nejez ani nepij, protože by ses mohl zadusit. (Kéž bych se zadusila v tu chvíli, co se to stalo.)




Není kokot jako kokot

18. dubna 2018 v 8:49 | mortem |  other
Tak jo... Opět jsem se odhodlala napsat pár řádků na svůj blog. Ten už není tak černý, jako býval, ale aby si tmavší lidé nepřipadali zanedbaně,tak můj humor je dost černý na to, aby mohl sklízet bavlnu. Tos mohl poznat, pokud mě pravidelně čteš. A pokud mě pravidelně čteš, pak s největší pravděpodobností (která je z ženského hlediska 100%, ale z mužského 51% - v dalším článku napíši vysvětlení a ty mi můžeš mezitím do komentu napsat, jak by sis to vysvětlil ty) nejsi normální. Protože takové výplody by rozhodně nikdo normální nečetl. Otázkou je, co je dnes "být normální"? Já si třeba myslela, že normální jsem, ale když mi došlo, že když tě někdo lechtá, nelíbí se ti to a krájíš zeleninu, není dobrý nápad mu zabodnout nůž do nohy. Proč ne?

  1. Bude mít v noze díru, že by tudy člověk protáhl Somálce.
  2. Nedělá se to. Prostě nedělá.
  3. Napadení svého blízkého.
  4. Napadení vůbec osoby celkově.
  5. Buď se ti to zalíbí, a nebo se začneš víc nenávidět. A skončíš v léčebně.
  6. Lidi na tebe budou koukat jako na idiota a vyhýbat se ti obloukem.
Nemám s tím vlastní zkušenost, ale první, co mě v tu chvíli napadlo... bylo, že to udělám.


HLAVNÍ TÉMA ČLÁNKU


Co jsem zjistila za těch pár let působení na internetu, tak není kokot jako kokot. Omlouvám se za takový vulgární výraz, ale.. Jedině on nejlépe vystihuje tyto jedince. Takže vlastně neomlouvám.. Kokot se dělí do tří skupin a teď ti je tu rozeberu.

Kokot č. 1: To je člověk, co si na kokota hraje, ale vlastně ani není. Jen to používá většinou jakou svou obranu.

Kokot č. 2: Do této řady se řadí lidé, kteří přemůžou temnou stranu svého mozku a v dospělosti dosáhnou osvícení. Díky osvícení se jim ukáží nové možnosti a pravděpodobně si budou chtít koupit letenku do vesmíru a novou identitu, aby si je nikdy nikdo nemohl spojit s jejich bývalým "já".

Kokot č. 3: Ještě nedávno (cca 1 rok zpět, takže nedávno dávno(?)) jsem si naivně myslela, že člověk z kokota vyroste. Že po mládí člověk prostě kokotem být přestane. TO JSEM SE OPRAVDU MÝLILA. Po tom, co jsem viděla v televizi a na internetu jsem došla osvícení já. Jako když vás pohladí Bůh po tváři a potom... vám liskne takovou, že chytnete druhou o futra (a kdo se bude bránit, že Bůh je milostivý, ať si přečte celou Bibli, protože tam se tak rozhodně nechoval) a najednou prozřete tolik, že byste si nejraději nalili ředidlo do očí a skočili z Nuseláku. Přesně tak se cítím každý den. Normálně bych si šla zalétat hned, i když se bojím výšek.
Ono už se to odráží na naší politice. Tam je to samý komunista a proč v naší republice... ve 21. století ještě sakra přetrvává komunismus? Nechceme si rovnou založit Národní Stranu a Sdružení Nacistů? Nebo třeba stranu Sebevrahů a Vrahů? Stranu Psychycky Narušených Lidí? Počkat.. ty už tu máme. A co třeba stranu Feťáků a Zlodějů? A proč to neurychlit a rovnou nazapálit naši zemi a nepostřílet se?

Po tomhle všem..
SE UŽ OPRAVDU NIČEMU NEDIVÍM..
NIČEMU..
Já nemůžu brečet a ani zasmát se tomu nedovedu..
Já tu dostuduji a potom.. jestli se to bude vyvíjet tímto směrem (ruku na srdce - bude)... Tak buď umřu, a nebo umřu při pokusu se dostat od tud hodně daleko..



Nu.. pokud si došel až sem, tak ti gratuluji a získáváš malé bezvýznamné plus. Naprosto bezvýznamné, ale pro lepší pocit.

Jednou nohou v hrobě

20. února 2018 v 19:40 | mortem |  about me
Není to tak dávno, co jsem dosáhla plnoletosti a chvilku si užívala bezstarostného života.. tedy.. téměř bezstarostného.. Mojí jedinou starostí bylo, vstávat dvě minuty před třičtvrtě na osm, abych byla na rozcvičce a mluvit o svých pocitech na terapii, kdy na tebe kouká terapeutka pohledem: "Řekni, že ti to tu nepomáhá a bereme místo tebe jiného blázna, který se chce zabít, protože jeho babička ho pravidelně znásilňovala, když mu bylo devět let, táta to natáčel na videa a máma prodávala na internetu bohatým pánům. Dáme mu tu spoustu rivotrilu na týden (že by to sundalo i slona) a potom mu řekneme, že to budeme pomalu vysazovat, ale vysadíme to během jednoho... někdy během dvou dní." Ano. Moje fantazie je celkem bujná, pokud se jedná o takové věci, ale že by přicházela v podobě umění.. to neeee.

Katastrofických scénářů jsem se tam nezbavila, ale už mi je kupodivu celkem jedno, co si ostatní o mně myslí.
Abych to upřesnila, byla jsem skoro sedm(?) týdnů na lůžku a tři na stacionáři, původně to měli být asi dva, ale ten jeden jsem marodila a tak jsem si to nechala prodloužit, protože jsem to potřebovala nějak uzavřít. Na konci pobytu na lůžku se mě kamarád ptal, zda už mám vymyšlenou řeč na závěr pobytu, tak mi běželo hlavou: "Takže z pobytu jsem si nic neodnesla, cítím se stále mizerně, dokonce ještě hůř, protože mě odtud vyháníte a já se budu muset vrátit do vody plně pyraní a celkově do života, který mě stresuje. Přemýšlím, kdy se od přítele projdu k "Nuseláku" a vynaložim všechny své svaly v těch mých páratkách na to, abych přelezla plot a zalétala si. Sice jsem se u vás ve sprše pokusila o sebevraždu ještě dva týdny zpátky a fakt nebylo příjemné jít přes celou budovu v mokrém oblečení, když nemáte ani ručník, protože nečekáte, že nejste schopni trefit tepnu a vykašlete se na to. Ještě ke všemu asi týden před Vánoci, takže by vaše rodina měla krásný dárek pod stromeček a na rakvičky se šlehačkou byste se nedívali už nikdy tak jako dřív. Takže jak už je tady zvykem, tak děkuji celému personálu za nic a v létě se zase uvidíme." Tento přístup se však za těch pár týdnů na stacionáři změnil.

Dokonce jsem byla už smířená s tím, že končím a že se budu muset opět vrátit do školy. Asi je fakt, že když člověk vidí, že už se to chýlí ke konci, tak začne něco dělat. (Aby taky ne, když jste se sotva rozkoukali. Skupinové terapie, šestilůžkový pokoj, kde vám během pár týdnů změní všechny lidi, na které jste si právě zvykli, pořád tam někdo chrápe, nesmíte navazovat bližší vztahy, což znamená, že když tam vaše spolubydlící pláče, tak si jí nemáte absolutně všímat, koupelny jsou namířené okny směrem k pavilonu sexuálních deviantů a každé ráno musíte vymyslet něco důležitého, co se stalo předchozí den a nejlépe pozitivního. Úžasné je, když máte komunitu spojenou se stacionářem a každý druhý místo jedné důležité věci vyjmenuje vše, co se dělo během předchozího dne, že by o tom mohl napsat knihu a o jídle ani vyprávět nebudu. Nehledě na to, že vaší trans-kamarádku vyhodili ze stacionáře, protože jste se zmínili o tom, že bylo u ní focení a že jste si poprvé v životě připadali hezcí.) Takže ano.. V pár věcech mi to pomohlo, ale stejně si přijdu na místě, kde jsem byla před tímto "Sparťanským" pobytem.

Sice každý den pláču, uvažuji, že se zabiju, aby mě to nestresovalo a neštvalo mě to, že jsem nedala ani střední školu a ty blbé spolužáky (Tímto vás všechny zdravím, když už si to čtete, snad to uspokojilo vaše životy, že je na tom někdo tak zle a máte se o čem s kamarády zase bavit). Můj psychiatr chce, abych si domluvila na léto pobyt v NUDZ (Národní ústav duševního zdraví), protože i on asi vidí, že je to se mnou špatné. ALE JÁ TAM PROSTĚ NEPUJDU! Na jednu psychiatrii jste mě poslal a podívejte, jak mě ten odchod od tamtud sebral. Na další už prostě nejdu. Ne do té doby, než budu mít odmaturováno (jestli někdy).
V každém případě jsem tam potkala hromadu fajn lidí a byla to celkem sranda, když se za tím ohlédnu. Mrzí mě, že spoustu z těch lidí už nikdy neuvidím a závidím jim, že většina z nich začíná nový život.. že se třeba odstěhovali, nebo si našli novou práci. Já se musím vrátit zase do toho samého.. Stále mám před sebou maturitu a spoustu stresu s tím.
Nu.. a to je asi konec tohohle článku.. Takže se ptám: "Kde jsem nechala to své sladké mládí, které všichni tak prožívali?"


Hospitalizace?

20. listopadu 2017 v 18:07 | mortem |  about me
Ahoj.
Už uplynul nějaký ten pátek od doby, co jsem ti o sobě dala vědět. Vím, že to asi kamarádi dělat nemají, ale jsme my vůbec kamarádi? Já moc kamarádů nemám, tak si nejsem jistá, jak to vlastně chodí. Ač je to k podivení, stále trčím na této planetě a existence některých (většiny) lidí mi nedává spát. Jsem dost chápavý člověk, ale prostě mi neleze do mozku, co tu určití jedinci dělají a jak mají tento svět posunout k lepším zítřkům. Protože momentálně vidím jenom svět v plamenech, kde se roztékáte jako zapálená svíčka.

Jak jsem řekla.. Už je to nějaká doba, co jsem o sobě dala vědět. Za tu dobu se stalo mnoho věcí. Pořádně nevím, za kterého konce začít, nebo to vzít na přeskáčku jako tvůrci filmů Star Wars? Asi prostě někde začnu.







Je to tady. Každého jednou čeká ten okamžik, kdy se bude konečně moc zlít jako prase a to legálně. Ne, že bych to já chtěla udělat. Osmnácté narozeniny mi klepou na dveře a já se pořád cítím jako malé děcko. Nejsem schopná se o sebe postarat a moje existence přežívá jen díky pár jedincům a lékům, které beru. Takhle hezky na čas mi přišla kniha Dospělost je mýtus a myslím si, že něco na tom bude.
Protože já rozhodně dospělá nejsem a nejsem si schopná představit, kdy vůbec budu.

Škola mi dává dost zabrat. Hlavně ty dny, kdy máme do 16:05. To jsou dny, kdy mám chuť si skočit z mostu, protože pak musím jít domů a učit se na nějaký test. A fakt se přemáhám, abych si ten most nenašla.

"Sbohem sledování seriálů."
"Sbohem volný čase."
"Sbohem svobodný živote."

Dělá mi to opravdový problém a dost mě děsí i představa toho, že tu školu nemusím dodělat. Byla mi diagnostikována hraniční porucha a když jsem si četla články o hraničářích, tak někde psali, že nedokončí vzdělání. Já vím, že se nemá věřit všemu, co je na internetu, ale prostě mě ta představa děsí. CO POTOM BUDU DĚLAT? Já nebudu schopná chodit ani do práce. Nevím, jakou práci bych chtěla dělat. A co když tu školu vážně nedodělám? Skoro každý den nad tím brečím. Že tam zase musím. Vyčerpává mě to a dává mi to dost zabrat.
Tenhle týden bych měla být hospitalizována. No.. Jsem zvědavá, jaké to bude. Mám z toho dost obavy, ale... No.. Budu se snažit psát a to mi připomíná, že bych si měla stáhnout seriály. Snad mi povolí notebook. S přítelem teď sledujeme Breaking Bad. Je to vážně super seriál a je tam hezky vidět, jak určité situace člověka mění. Takže pokud jsi to neviděl, tak se na to podívej. První díl mě moc nenadchl, ale zbytek série je super. Hlavně potom ta druhá.

Začala jsem hrát hry. Teď momentálně Revelation Online. Je to celkem hezky udělané.

Taky se snažím omezit v mém životě lidi, kteří mi akorát přitěžují. Je to dost těžké, ale je mi bez nich asi lépe. Tak mi drž palce? Jo.. Asi ano... Zbytek informací si nechám zatím pro sebe. Možná někdy jindy. Nemusíš o mně vědět úplně vše.

Kam dál

Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.