Únor 2015

Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu?..

28. února 2015 v 19:41 | mortem |  about me
Každou minutu zapne mobil. Když vidí, že se po ní nikdo neshání, zase jej vypne. Takhle to jde stále dokola. Den co den. A den co den jí to už začíná dohánět k šílenství. Hlavou jí poletují ty nejhorší myšlenky a obzvlášť jedna. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu?.." Tiše nadhodí a zadívá se na knihu Hledání Aljašky od Johna Greena. Sjíždí jí pohledem a dokola přemítá. "Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu utrpení?.... Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu sebeničení?... Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu....života?.." Všechny tyto otázky zůstanou viset ve vzduchu..


Hry o život

23. února 2015 v 20:26 | mortem |  about me
Poklepe si s propiskou na čelo. "Hmmm.." "Copak?" Povídá druhá polovička."Ale.. Jen jsem toho dnes celkem dost stihla a jsem docela ráda. Škola dává celkem zabrat." Právě si znovu čte svůj "úžasný" úkol do češtiny.


100 lidí = 100 strachů

20. února 2015 v 19:01 | mortem |  about me
Na světě je tolik lidí a každý se určitě bojí alespoň jedné věci. Myslíš, že nemám pravdu? Tak zapátrej ve své mysli a uvidíš, že i ty se něčeho bojíš... (ať je to sebemenší hloupost).

Říká se, že když se člověk něčeho vážně vyloženě děsí, tak v nějakém ze svých minulých životů to má něco společného s jeho smrtí. Třeba je to pravda, ale to bych já musela umřít tolikrát.... I když na to v realitě nevypadám, tak mi nahání strach tolik věcí.. Vážně.. Tolik fóbií... Sakra, kde jsem to vyhrabala?


4 myšlenky..

14. února 2015 v 21:48 | mortem |  about me
Tři knihy a čtyři různé myšlenky.

Ve svém náručí

10. února 2015 v 0:02 | mortem |  other
Dívá se na blogy druhých a pročítá si nejrůznější články. Najednou jí do oka opět padne téma týdne. Protože je už ale celkem pozdě, tak notebook odloží a lehne si. Jenom tak leží na posteli, ruce položené na břiše a pohled upírá do stropu. Všude kolem ní jen tma a ohlušující ticho. Nebo ne? Najednou si uvědomí, že takové ticho zase není. S každou sekundou se jí do duše zasekne zvuk tikajících hodin. ....tik....ťak....Tik....Ťak....TIk....ŤAk....TIK....ŤAK....TIK! ŤAK!.. Doslova jí to začne ubíjet a tak zavře oči a pokusí se poddat spánku. Nakonec se mu plně poddá.


Valentýnská apokalypsa

8. února 2015 v 11:07 | mortem |  other
Pomalu se začne zvedat z postele. Zabalená v dece, čaj v ruce a sotva uskuteční první krok, už leží na podlaze, protože se jí deka dostala pod nohu. Chvilku se jen tak válí mezi střepy a pak... stále leží...pořád leží.... pořád a pořád leží...ano stále leží....pořád.....opět stále leží a paaaaaak.... HEEEEEEEPŠIIIIIIIIIIIIIII! Zvedne se, střepy nechá střepmi a jde do obýváku k televizi psát článek. Ani si nevšimla, že je pořezaná.


Tajemství? o.o

7. února 2015 v 19:28 | mortem |  about me
Po pár dnech si zase pustí svou oblíbenou tvrdší hudbu. Konečně dorazila domů. Nejspíš s chřipkou na krku, smrdí jak prase, takže chce do sprchy, ale článek chce prostě nejdřív napsat. A pak huraaaaaaaa ven do toho temného večerního světa, kterého se bojí každej malej fakan. Ona se jej sice taky bála, ale pak hrála hru Splinter Cell. Když tam otec své mlalé dceři vysvětloval, že se nemusí bát tmy, protože když ona nevidí strašidla, tak oni nevidí ji, tak si uvědomila, že je to celkem dobré a drží se toho až do dnes...


No i tak mě dobíhají špatné věci a tak jen musím počkat, až naberu vzduch do plic a budu se moct zase rozeběhnout.

Dát vs. brát?

4. února 2015 v 17:54 | mortem |  about me
Vánoce.. Naprosto je nenávidím. Den kdy se sejde celá rodina a všichni se nedokáží naprosto na ničem shodnout. Ze všech mě bolí hlava a nemůžu jim nikam utéct. Teď je to ale celkem nepodstatné. Vánoce jsou celkem fajn, když je trávím s přáteli. Jen takové to předání dárků a tak. Dřív jsem se na to těšila, protože jsem chtěla strašně moc od lidí dárky. Tentokrát jsem je ale prožila jinak.

Poprvé jsem nedávala dárky všem, kterým jsem mohla, ale jenom těm, které mám opravdu ráda. Tak mi zbylo více peněz a času. Mohla jsem pečlivě vybrat dárek a nebo jej vyrobit a užila jsem si to. O to více mě potěšilo, když jsem viděla, že se dárky opravdu líbí. Naplnilo mě to hezkým pocitem. V tu chvíli jsem byla vážně ráda. Ne že bych se netěšila na ty dárky, co dostanu já, ale.. Bylo to vážně hezké... Asi možná i proto, že na ostatní jinak docela kašlu..(ne, že bych tak úplně chtěla) , ale alespoň si toho mohou vážit..

Myslím si, že je to takové pěkné.. Vcelku zbytečné, ale hezké, když smíte udělat svým blízkým radost..

Dobře, já chápu, že to píší docela pozdě, ale... Vzhledem k tomu, že tu zrovna pořád napíšu nějaké hezké věci, tak jsem se rozhodla napsat tohle..

Těžký týden...

2. února 2015 v 19:42 | mortem |  about me
Sedne si ke stolu a obličej si položí do dlaní. Chvilku jen tak přemýšlí, jestli je to její chyba a co dělá tak špatně a potom se zadívá na blog, jestli napsat článek o kterém si říká, že ho napíše, ale stále se k tomu nedokopala..

Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.