Ve svém náručí

10. února 2015 v 0:02 | mortem |  other
Dívá se na blogy druhých a pročítá si nejrůznější články. Najednou jí do oka opět padne téma týdne. Protože je už ale celkem pozdě, tak notebook odloží a lehne si. Jenom tak leží na posteli, ruce položené na břiše a pohled upírá do stropu. Všude kolem ní jen tma a ohlušující ticho. Nebo ne? Najednou si uvědomí, že takové ticho zase není. S každou sekundou se jí do duše zasekne zvuk tikajících hodin. ....tik....ťak....Tik....Ťak....TIk....ŤAk....TIK....ŤAK....TIK! ŤAK!.. Doslova jí to začne ubíjet a tak zavře oči a pokusí se poddat spánku. Nakonec se mu plně poddá.




03:10
Otevře oči. Koukne na ty strašné hodiny, co jí v jejím tmavém, ohluchlém životě, dělají jediného promlouvajícího společníka (když nepočítá notebook). Nemůže uvěřit, že spala tak málo a tak znovu zavře oči.

03:15
Koukne na hodiny. Na ty prachsprosté hodiny. Opět zavře oči.

03:20
Tentokrát se na hodiny ani nepodivá. Jenom sleduje strop. Pak se pokusí spát dále.

03:25
Koukne na hodiny začíná jí to už připadat divné. Ale zase se snaží usnout.

03:30
"Co to má kruci znamenat?" Nechápe.

03:35
Kouká do stropu..

03:40
Hraje si s prsty.

03:45
Převaluje se.

03:50
Jde na toaletu.

03:55
Chodí po bytě.

04:00
Dívá se z okna na hvězdy.

04:05
Skáče na místě..

04:10
Zase si lehne. Tentokrát se jí podaří usnout.

Pomalu se zvedne. Promne si svůj bledý obličej. Jako obvykle otevře notebook a najednou si uvědomí, co jí nedalo spát. A rozbrečí se. Není to takový ten hlasitý řev, který vydávají malé děcka, aby na sebe upozornili. Tenhle je tichý. Teda v její hlavě řve, ale vše, co se dostane ven, jsou jenom slzy.
Proč brečí?
Ovládá jí taková bezmoc, pocit samoty.. Nemá tu pro koho být. Kdyby se vytratila z tohoto světa, tak by patřila k takovým těm lidem, o kterých se zmíní ve zprávách, ale nikdo ji vlastně nezná = nepostrádá.
Vše se jí bortí pod rukama jako domeček z karet. Který kdysi někdo postavil, který se už postavit nedá a který se dá pořád jenom ničit. Její život postrádá absolutní prožitky. Je to jenom nehořlavá hromádka strachu, smutku, samoty a ztrát.
Nevydrží to...
Už tu dál držet nechce...
Vezme si všechnu tu zátěž, co za celý svůj život stihla skovat dohromady a postaví se na most věčného klidu. Hledí na plné dno té jámy, kde ještě nikdo nikdy nebyl. Sama má být také po smrti a tak.....
Zavře oči...

Usměje se..
A se zátěží v rukou skočí dolů..
....
Ten pád je její propustka z tohoto vězení.
Jediná věc, co jí umožnila poznat ten pocit štěstí.
....
Je to její lék na všechnu bolest..
..
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. února 2015 v 2:56 | Reagovat

Život nakonec možná není pro všechny. :) Pro nás dva určitě ne, mor-temko. Já si takhle zamlada zapaloval vlasy a mlátil hlavou do radiátoru. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.