Vnitřní pláč..

18. srpna 2016 v 15:55 | mortem |  about me
Hrozně ráda bych byla jako Joker. Už hodně dlouhou dobu je mou nejoblíbenější postavou.. Líbí se mi, že je tak šílený a vůbec se nestresuje se zbytečnostmi... Nezatěžuje se tím, co bude, ale svou pozornost věnuje právě tomuhle okamžiku.. a to já nemůžu.. Nedokážu to... Moje myšlenky ubíhají stále jinam..


Strašně mě trápí, co se se mnou děje.. Bojím se.. Všeho... sebe... 31. 8. jdu na psychoterapii a vůbec tam nechci.. Nedokážu se bavit s cizími lidmi.. a už teď cítím tíhu na prsou a skoro nemohu dýchat. Co když řeknu něco zle a oni to použijí proti mně? Co když cokoli řeknu, použijí proti mně? Vážně bych se z toho nejraději nějak vykroutila..
Myslím, že budu zvracet..
chce se mi brečet..
vážně moc..



Vždy když mluvím s psychiatričkou, tak se mě na něco zeptá a já odpovím nějakou blbost, protože nechci vypadat, jako bych si zrovna něco vymyslela.... Posledně to bylo zrovna o tom, jestli mě něco baví a tak jsem raději řekla, že ano.. Ale prý to teda nemůžou být deprese, protože takového člověka nebaví nic....a taky že nebaví, jen jsem nechtěla prostě říct, jaká jsem sračka... nechci pořád jenom ze sebe dělat sračku a brečet nad tím, jak mi nic nejde, nic se mi nechce a nic mě nebaví.. Ale když se prostě nedokážu bavit normálně a jsem ráda, že vůbec něco řeknu... Pak nemůžu ani chtít, aby zjistili, co mi opravdu je.... A já ani nevím, jestli to vážně vědět chci... Jsem z toho moc vystrašená...

Prý už mi nemá jak pomoct a jasně mi dala najevo, že už bych s tím měla konečně něco dělat i já... A já vím, že bych s tím měla něco dělat, ale já prostě.... Bože... Dokáže si představit, jak je pro mě ta komunikace těžká? Na tu psychoterapii jsem ani sama nebyla schopná zavolat a dala jsem si to až na poslední den volna...
Mám pocit, že.... mi nikdo nerozumí...
že mi ani nikdo neporozumí...
že to prostě nedokážou a tak jsem raději potichu..
nebo to napíšu sem..



Psycholožka mi řekla, že si mám dávat pozor na to, abych rozpoznala rozdíl mezi realitou a mým světem... a já mám pocit, že se to jen zhoršuje... Kolikrát sedím na posteli a okřiknu kocoura, ať si nehraje s kobercem a pak mi dojde, že dveře jsou zavřené a kocour nemůže nahoru do patra.. že tam vlastně není, i když jsem ho před chvilkou viděla... A když ho jdu zkontrolovat dolů, tak tam je a spokojeně se válí v pelíšku nebo na sedačce...
Jsem zoufalá a chci, aby mi někdo rozuměl....
Aby mi někdo řekl víc než jenom, že to bude dobré, protože teď to sakra dobré není!..
Jenže... Chci aby mi někdo porozuměl, ale sama nejsem schopná dávat šanci, aby to někdo vůbec dokázal...
Jediný kdo mi rozumí jsem já... Já.... Ta které se bojím..
Co když se z toho ani dostat nedokážu?
Nevím, co se to se mnou děje....
a děsí mě to...
 


Komentáře

1 B. B. | E-mail | Web | 20. srpna 2016 v 12:29 | Reagovat

Ve středu jsem měla opravdu nepříjemný večer. Propadla jsem již obvykle úžasné depce, čvachtala jsem se v tom jak v kaluži s blátem a furt jsem seděla a brečela a nebyla schopná ničeho. Nadávala jsem si, jaká jsem kráva, jak jsem neschopná a nic nedokážu a neumím, jak mi nic nejde, nic mě nebaví, všechno vzdávám. Na všechny jsem byla nepříjemná. Nenávidím celý svět, jakmile se na mě venku někdo podívá, nejradši bych ho zaškrtila, protože mi šrotuje v hlavě, proč se na mě díval. Zdám se mu divná? Jo, jsem hnusná, proto se na mě dívá. Mám divné nohy, proto se dívá. Mám divné vlasy, proto se dívá. Nemám prsa, proto se dívá. Nemám bradu a vypadám jak postižená, proto se dívá. Takhle já funguji celý život. Ale ta středa to nějak změnila. Začalo to tím, že mi přítel řekl, ať si najdu odbornou pomoc (závidím ti, že jsi byla schopná jít k psycholožce, na to já nemám). To mě donutilo se zamyslet, že takhle prostě nemůžu fungovat věčně, že se to jenom horší a horší. A ničím tím sama sebe. Tak jsme se ve středu donutila vylézt z té zablácené kaluže, dát si imaginární sprchu a začít se sebou něco dělat. Pročetla jsem tuny článků, podívala se na spoustu videí o překonávání depresí a v mém případě o přijetí sebe samotné a pomyslném zvýšení sebevědomí. A šla jsem brzy spát.

Dnes je sobota a mě je dobře. Není mi stoprocentně dobře, ale pokaždé, co se chci naštvat na celý svět, dám si pomyslnou facku. Na chvíli se zastavím, nadechnu se, a pokračuju dál. Taky jsem si díky jednomu videu našla svoji sebevědomou barvu a vkládám veškeré naděje v tom, že když mám u sebe něco v této barvě, má mi být dobře. Taky si chci vyrobit nějaký přívěšek z něčeho, co je mi blízké a pojí se to se šťastným zážitkem. Prostě takový talismat. A chci jej nosit neustále u sebe.

U takovýchto trápení je vážně nejdůležitější začít u sebe. Ty musíš udělat něco pro sebe samotnou - i s tím mám hrozný problém. Starám se o všechny okolo, aby se měli co nejlépe, ale na sebe kašlu. Musím se naučit být trochu sobecká a taky neumím říkat ne. Ale i to se učím.

Pokud by jsi měla zájem o někoho, s kým si o tom můžeš psát, tak ti ráda pomůžu. Alespoň jako vrba.

2 mor-tem mor-tem | Web | 21. srpna 2016 v 12:37 | Reagovat

[1]: Ty jo.. to je snad nejdelší komentář, co mi kdo napsal.. a mc ti děkuji.. já mám taky tenhle problém.. nemyslím na sebe... nebo.. říkají to ostatní... já mám pocit, že jsem dost sobecká.. a nevím, proč na mě všichni čumí jak na...
A vím, že mám začít u sebe... jen je to prostě těžké... na jednu stranu chci a na druhou.. ne.. moc děkuji, že jsi to napsala a vážím si toho.. možná zkusím i talisman.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.