Strach?

5. září 2016 v 20:13 | mortem |  about me
Víš.. už chodím k psychiatrovi asi rok a stále tak nějak nevím, co mi je... a to mě dost trápí... Protože bych chtěla vědět, co se se mnou děje... a vědět, že všechen ten čas, který trávím na sezeních, k něčemu je.. Já... Ani nevím, jestli chci být jiná, než jsem.. ale pak na mě přijde večer zase ta debilní úzkost... nebo deprese a.. říkám si, že bych zase chtěla mít den, kdy mě nebude nic trápit, kdy mi nebude v hlavě nic běžet a zase si normálně odpočinu... Ale.. Co bych sakra dělala? Prostě jsem si na svůj stav zvykla a nic jiného ani neznám.. jen vím, že je se mnou něco jinak než u většiny lidí bývá..



Je to pár dnů zpět, co jsem se vrátila s přítelem z Anglie... Bylo to tam hezké a navštívili jsme i Londýn, na který jsem se těšila. Bohužel pro mě, jsem asi úplně neodhadla, jak špatné to se mnou je, když jdu mezi lidi.. Mezi hodně lidí.. Takže jsem nebyla schopná skoro vnímat nic jiného... A včera jsem byla na svém prvním koncertě... Kam mě vzal zase přítel.. Toho si moc vážím.. (všeho, co pro mě dělá..), problém byl, že jsme málem odešli ještě dřív, než RHCP začali vůbec hrát.. Takže jsme šli na chvilku ze sálu a pak zůstali koukat někde trochu dál... Koncert byl vážně super a nebýt mého strachu, nebo co to vlastně je, tak by to bylo vážně perfektní.. Když se na tebe z každé strany někdo lepí, tak prostě.... to je nepříjemné snad všem.... a mně možná o trochu víc..

Konečně jsem byla poprvé po tom roce přesvědčování od psychiatra dokopána na psychoterapii, kam mě samozřejmě musel objednat přítel.. A za týden a něco tam jdu zase.. Taky dost možná budu měnit psychiatra... Protože z ní nemám zrovna úplně dobrý pocit a proto jsem jí taky o sobě úplně neříkala pravdu.. A nevím, jak bych jí to vše měla říct a prostě.... chci zkusit někoho jiného a znevu... komu se nebudu bát ukázat i myšlenky, které píšu sem... Protože mě z nějakého divného způsobu opravdu uklidňují strašidelné věci a.. brutalita.. Taky ráda koukám na děsivá videa před spaním... Prostě... Mi to tak nějak dělá dobře... A.. to by asi taky nemělo..

Někdy... Ne tak často.. Slyším nebo vidím věci, které myslím, že se staly, ale nestali... Nebo... Prostě... to nikdo neřekl... Jak jinak to říct...
Nejděsivější to bylo asi pár dnů zpět, kdy jsem šla spát a otočila jsem se ve chvíli, kdy na mě někdo chtěl sáhnout a sáhnul.. Jenže chvilku po tom... nic... A bratr doma tu noc nebyl.. Nevěděla jsem, jestli křičet nebo brečet... a nakonec jsem ani nepípla.. byla jsem jako socha a ani té postavě neuhnula... Byla už celkem tma a tak jsem neviděla obličej.. jen vím, že měl oblek...

Osobně.... bych asi nevěřila nikomu, kdo by mi něco takového řekl, že se mu stalo... a v dnešní době bych to považovala jako trend, hrát si na (na co vlastně?).. Jenže... Když se to stane... Tak už to není úplně vytěsnitelné... Jsou věci, které bere člověk jako normalní... a já je tak brala... jenže teď si uvědumuji, že to tak asi úplně není... A asi bych měla už přijmout ty věci, které jsou se mnou už delší dobu, jen já se je snažila přehlížet...

Je pro mě opravdu těžké se každý den vracet do školy...
Vážně moc...
A každé ráno si říkám
a modlím se, abych se nerozbrečela mezi nimi..
A strašně bych chtěla u sebe někoho, kdo si nebude myslet, že si vymýšlím a pozná, že i když říkám vše celkem v klidu, tak to vůbec v klidu není..
A bude mě chápat..
A nebude se na mě dívat jako na někoho opovrženíhodného...
 


Komentáře

1 Annie Annie | 6. září 2016 v 23:51 | Reagovat

Ahoj, na tvůj blog jsem narazila náhodou a myslím si, ze jsem te parkrat i zahledla před gymnáziem. Uprimne si myslím, ze se možná i trochu podceňuješ, což je podle mého názoru docela škoda. Nečetla jsem všechny tvé články takze nevím jestli beres antidepresiva či neco, ale možná by ti neco mohlo doopravdy pomoci. Nechci ti vubec nějak radit či se te dotknout, ale myslím, ze je v tobě neco vic nez jen smutek. Znám ten pocit kdyz jsi prijdes na světe úplně sama, myslíš si, ze z tebe všichni mají srandu, ale ne vzdy tomu tak je, nevím proč jsi smutná, ale z osobní zkušenosti vim, ze i kdyz nic netrvá věcně a neco bude delší dobu bolet, vždy je nějaká možnost jak byt šťastná. Někdy jen proste stačí najit člověka co ti doopravdy bude chtít porozumět a nemusí to byt psychiatr.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.