TMA

4. října 2016 v 18:55 | mortem |  about me
Okusuje tužku a přemýšlí, co má napsat do deníku, který jim zadal učitel na výtvarné.
"Tak udělej alespoň čárku! Půjde to pak samo.." Naznačí její druhá polovička, která už netrpelivě pochoduje po pokoji. Její ruce zkřížené na prsou značí, že už jí opravdu došla veškerá trpělivost.
"Ale... To jen tak nejde.. " Odpoví a dál kroutí s tužkou mezi zuby.
"Morty... Vždyť je to jen hloupý deník.." Procedí skrz zaťaté zuby..
"Ale jak na tom mám pracovat jako na deníku, když vím, že... že si to nakonec všichni ukážeme a že z toho má být taková naše "roční práce".. Nemůžu tam prostě napsat, že bych si nejraději pověsila na stromeček bulvy.. Nemůžu tam napsat o tom, jak mi přijde krev krásná a jak bych si jí nechala protékat mezi prsty.. A navíc... už to není takové to čmárání "jen tak"... Prostě už přemýšlíš nad tím, jak chceš, aby to ve výsledku vypadlo... Takže to podle mě ztrácí tak trochu význam..." Lehne si na záda a zavře oči..
"Proč bys nemohla?" Sedne si vedle ní...
"Protože by to vypadalo moc divně.. Všichni by se na mě dívali, co to jako má být a... Já nechci vidět ty divné pohledy plné opovržení.. Něco prostě... Jen tak někdo vědět nemůže..." Roztáhne nohy a ruce vedle těla jako když se snaží udělat andíka ve sněhu..
"Jo... Asi máš pravdu... Ale já jsem tu s tebou.. Ano?"
Morty škubne koutek.. Pak se posadí a z úst jí vyjde málé uchechtnutí.. "Jsi tu se mnou, protože nemáš na výběr.." Podívá se na svou druhou polovičku, která stihla změnit svůj výraz opět na ledový.

Víš.. Dlouho jsem žila doma... zavřená v pokoji a ani ven jsem nešla. Nepozdravila jsem rodiče, když jsem odcházela do školy (tam se hold muselo) a ani když jsem přišla... Jídlo jsem si brala pouze do pokoje, a tak o mně věděl pouze bratr, protože máme společný pokoj. Celé prázdniny jsem nevylezla od počítače a měla zatažené žaluzie.. Ale jednoho dne se něco změnilo a já je roztáhla... Začala jsem se snažit chodit ven.. Trávit alespoň ty víkendy s někým, na kom mi záleželo... a na kom mi záleží... stále to tak dělám.. Pustila jsem si do svého života trochu toho slunečního svitu. Ovšem.. Je pekně na nic, když je venku "hezky" (vedro až je každý cítit) a místo toho, aby to probudilo dobrou náladu, tak si uvědomím, že by mi mělo být teď trochu lépe, ale není, takže je mi ve výsledku ještě hůř..
Co jsem víc mezi lidmi.. víc se mi prohlubuje ten strach z nich a z celé společnosti... A já uvažuji, jestli jsem tehdy ty žaluzie neměla nechat zatažené..

"Prosím pomoc mi..."
..
"Cítím se tak sama..."
..
"Chci být sama a nepotřebuju nikoho..."
..
"Ale zase chci, aby mě někdo chápal.."
..
"A věděl, jak mi je.."
..
"Chci mít prostě někoho, kdo se mnou tu bolest bude sdílet a kdo bude vědět, jak mi opravdu je.."
..
"Cítím se tak.. sama..."
..
"...prázdná..."

Jela jsem za přítelem do Prahy.. Cesta vlakem byla vcelku (no zažila jsem horší).. Vlakem mi ani nikdy nějak problém jezdit nedělalo (když pominu: babču, která se chovala jako malý harant a i když viděla, že já sedím u okna, tak se musela vecpat mezi mě a to okno; zdržování fronty na lístek, protože paní nemohla prostě slyšet, že jsem říkala kartou na IN do Prahy a když mi vrátila peníze na kartu, tak druhou transakci už prostě v ten den udělat u ČD nemohu; že tam na mě začnou mluvit cizí lidé a já se musím tvářit, že je vše ok a že mi vůbec nenarušují osobní prostor a vůbec si nepředstavuji, že bych jim rozmlátila hlavu o okno; malé uřvané a usoplené děti) a na "Hlaváku" jsem byla za svůj život taky hodněkrát..
No.. Bohužel to přítel nějak nestíhal, já neměla na mobilu baterii a nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem na dobrém místě, kde jsme se měli setkat.. A tak jsem se proplétala mezi lidmi.. nejrychleji jak jen to šlo... Když jsem byla u sloupu, rychle jsem se k němu zády natiskla tak silně, jako bych se chtěla zatlačit až dovnitř. Což jsem chtěla... Rozhlížela jsem se kolem a přítel nikde. Přepadala mě větší a větší panika a když jsem se to snažila rozdýchat, měla jsem slzy v koutcích..
Byla jsem tam tolikrát a nikdy dřív mi to nedělalo až takový problém...
A někdy, když to jednoduše nepřekonám.. mi začne šumět v uších.. přestanu vidět... a tak nastvá jedna z chvilek mého života ve tmě..

 


Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 5. října 2016 v 16:50 | Reagovat

Znám tyhle pocity nejistoty ... to je příšerný. Vždycky pak vnímám svůj dech i svůj tep mnohem intenzivněji a je mi z toho na nic. :/

A tyhle typy cestujících, kteří nezavřou pusu a je jim jedno, co si kdo myslí a co kdo chce, jsou opravdu zlatý ... Nedávno jsem jela se třema staršíma ženskýma v růžové, které neustále nadávaly na politiku a hlavně  na Ameriku (a jak Ameriku fakt nemusím, byla jsme si jistá, že tyhle mluvily vážně z cesty), a nutily mě, abych se ke všemu vyjádřila. No do konfliktu, jestli je Putin jen nebohá oběť nějaké podlé hry NATO, OSN a Ameriky, jsem se vážně pouštět nechtěla :D Pka mi i ty uřvané děti přišly svaté, oproti tomuhle. :D

2 mor-tem mor-tem | Web | 5. října 2016 v 22:09 | Reagovat

[1]: Tak to jsem ráda, že tohle jsem ještě nepotkala.. :D

3 Mara Moarte Mara Moarte | Web | 8. října 2016 v 11:24 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych tě pozvat do mé soutěže http://cosmicdust.blog.cz/1610/your-favorite-pic-prihlaska
Pokud bys měla zájem, budu moc ráda :) za reklamu se moc omlouvám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.