Jednou nohou v hrobě

20. února 2018 v 19:40 | mortem |  about me
Není to tak dávno, co jsem dosáhla plnoletosti a chvilku si užívala bezstarostného života.. tedy.. téměř bezstarostného.. Mojí jedinou starostí bylo, vstávat dvě minuty před třičtvrtě na osm, abych byla na rozcvičce a mluvit o svých pocitech na terapii, kdy na tebe kouká terapeutka pohledem: "Řekni, že ti to tu nepomáhá a bereme místo tebe jiného blázna, který se chce zabít, protože jeho babička ho pravidelně znásilňovala, když mu bylo devět let, táta to natáčel na videa a máma prodávala na internetu bohatým pánům. Dáme mu tu spoustu rivotrilu na týden (že by to sundalo i slona) a potom mu řekneme, že to budeme pomalu vysazovat, ale vysadíme to během jednoho... někdy během dvou dní." Ano. Moje fantazie je celkem bujná, pokud se jedná o takové věci, ale že by přicházela v podobě umění.. to neeee.

Katastrofických scénářů jsem se tam nezbavila, ale už mi je kupodivu celkem jedno, co si ostatní o mně myslí.
Abych to upřesnila, byla jsem skoro sedm(?) týdnů na lůžku a tři na stacionáři, původně to měli být asi dva, ale ten jeden jsem marodila a tak jsem si to nechala prodloužit, protože jsem to potřebovala nějak uzavřít. Na konci pobytu na lůžku se mě kamarád ptal, zda už mám vymyšlenou řeč na závěr pobytu, tak mi běželo hlavou: "Takže z pobytu jsem si nic neodnesla, cítím se stále mizerně, dokonce ještě hůř, protože mě odtud vyháníte a já se budu muset vrátit do vody plně pyraní a celkově do života, který mě stresuje. Přemýšlím, kdy se od přítele projdu k "Nuseláku" a vynaložim všechny své svaly v těch mých páratkách na to, abych přelezla plot a zalétala si. Sice jsem se u vás ve sprše pokusila o sebevraždu ještě dva týdny zpátky a fakt nebylo příjemné jít přes celou budovu v mokrém oblečení, když nemáte ani ručník, protože nečekáte, že nejste schopni trefit tepnu a vykašlete se na to. Ještě ke všemu asi týden před Vánoci, takže by vaše rodina měla krásný dárek pod stromeček a na rakvičky se šlehačkou byste se nedívali už nikdy tak jako dřív. Takže jak už je tady zvykem, tak děkuji celému personálu za nic a v létě se zase uvidíme." Tento přístup se však za těch pár týdnů na stacionáři změnil.

Dokonce jsem byla už smířená s tím, že končím a že se budu muset opět vrátit do školy. Asi je fakt, že když člověk vidí, že už se to chýlí ke konci, tak začne něco dělat. (Aby taky ne, když jste se sotva rozkoukali. Skupinové terapie, šestilůžkový pokoj, kde vám během pár týdnů změní všechny lidi, na které jste si právě zvykli, pořád tam někdo chrápe, nesmíte navazovat bližší vztahy, což znamená, že když tam vaše spolubydlící pláče, tak si jí nemáte absolutně všímat, koupelny jsou namířené okny směrem k pavilonu sexuálních deviantů a každé ráno musíte vymyslet něco důležitého, co se stalo předchozí den a nejlépe pozitivního. Úžasné je, když máte komunitu spojenou se stacionářem a každý druhý místo jedné důležité věci vyjmenuje vše, co se dělo během předchozího dne, že by o tom mohl napsat knihu a o jídle ani vyprávět nebudu. Nehledě na to, že vaší trans-kamarádku vyhodili ze stacionáře, protože jste se zmínili o tom, že bylo u ní focení a že jste si poprvé v životě připadali hezcí.) Takže ano.. V pár věcech mi to pomohlo, ale stejně si přijdu na místě, kde jsem byla před tímto "Sparťanským" pobytem.

Sice každý den pláču, uvažuji, že se zabiju, aby mě to nestresovalo a neštvalo mě to, že jsem nedala ani střední školu a ty blbé spolužáky (Tímto vás všechny zdravím, když už si to čtete, snad to uspokojilo vaše životy, že je na tom někdo tak zle a máte se o čem s kamarády zase bavit). Můj psychiatr chce, abych si domluvila na léto pobyt v NUDZ (Národní ústav duševního zdraví), protože i on asi vidí, že je to se mnou špatné. ALE JÁ TAM PROSTĚ NEPUJDU! Na jednu psychiatrii jste mě poslal a podívejte, jak mě ten odchod od tamtud sebral. Na další už prostě nejdu. Ne do té doby, než budu mít odmaturováno (jestli někdy).
V každém případě jsem tam potkala hromadu fajn lidí a byla to celkem sranda, když se za tím ohlédnu. Mrzí mě, že spoustu z těch lidí už nikdy neuvidím a závidím jim, že většina z nich začíná nový život.. že se třeba odstěhovali, nebo si našli novou práci. Já se musím vrátit zase do toho samého.. Stále mám před sebou maturitu a spoustu stresu s tím.
Nu.. a to je asi konec tohohle článku.. Takže se ptám: "Kde jsem nechala to své sladké mládí, které všichni tak prožívali?"

 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 20. února 2018 v 20:00 | Reagovat

Neboj se, se mnou se ti nic nestane!

2 Akim Akim | E-mail | Web | 12. května 2018 v 11:52 | Reagovat

Já taky často pláču, vlastně každý den si jen tak, preventivně popláču. No jako fakt. ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Většinu obrázků na tomto blogu stahuji z Tumblr, We heart it a DeviantArt.